PORADCE ŘEDITELKY MATEŘSKÉ ŠKOLY ročník IV | číslo 1 | září 2014
Význam rodičovského vlivu na děti
Že pro svůj životní směr, sociální role, hodnoty a vztahy potřebujeme vzory, dávno víme. Poměrně dlouho jsme však nevěděli, jak se tyto jevy a vlivy „otiskují“ do naší duše. Nevěděli jsme, jak se vyvíjejí a jaký je mechanismus jejich změn či korekcí. Dnes již zcela bezpečně víme, že je to mimo jiné díky velmi složitým a rozsáhlým neuronovým sítím…
Mgr. Jiří Halda
Neuronové sítě dovolují mozku napodobovat, okoukávat, kopírovat chování, činnosti či postoje. V tomto ohledu lze zkrátka konstatovat, že nejsnadněji se učíme „opičením“. Málokterá maminka si dokáže vybavit, jak učila své dítě např. loupat banán. Dítě to prostě vidělo, a aniž to tehdy zkusilo, zapsalo se mu to do mozku jako první (a nadlouho i jako jediný) způsob, jak to dělat. Proto je tak mimořádně významné, abychom dětem byli dobrými vzory – jedině tak se naučí první dovednosti a zkušenosti funkčním způsobem, a danou dovednost (ať už vztahovou, či např. jemně motorickou) tudíž mohou rozvíjet a nemusejí se potýkat s jejím neustálým „předěláváním“. Přirozené a láskyplné sycení I emocemi V tomto smyslu bych se rád v textu orientoval na fakt, že to, co nám v životě činí problémy nejvíc, jsou naši rodiče, tedy kvalita jejich vztahu, lidských vzorů, komunikace… Rodíme se jako tvorové bez aktivních zábran. Jinými slovy –umíme od přírody automaticky chtít. Nechtít se učíme postupně. Nejprve jednoduchou strategií – když nasytíme chtění (stravy, doteků, podnětů, spánku…), mozek automaticky vydává signály – už nechci! Jenže to je pouhý začátek. Výchova dětí totiž není jen formování „k obrazu svému“ – dokonce se domnívám, že je to v podstatě nesmysl. Výchova dětí má obsahovat láskyplný vztah, důsledně a přirozeně budované a vyžadované mantinely a přiměřené množství podnětů. Avšak celý tento kontext vykazuje řadu zádrhelů. Rodiče se například někdy domnívají, že vědí nejlépe, co je pro jejich děti dobré. Je to vlivem stereotypů, rodinných tradic a dalších jevů. Jenže omyl! Kdo může vědět, co je pro druhé lidi dobré? Natož pro děti, které jsou „novými verzemi“ dvou nepříbuzných zdrojů genů?Láskyplnost se v tomto případě jeví jako jediný způsob přijetí dítěte takového, jaké je. Podotýkám, že nemyslím pojem láskyplnost jako klišé, ale jako skutečný mateřský, resp. rodičovský úkol. Aby se u dítěte zdravě vyvíjely motivační a odměnové mechanismy, potřebuje být skutečně nasyceno láskou, což se jeví jako problém, má-li maminka mazlivější dítě, než je sama, nebo naopak – je-li ona mazlivější než dítě. V obou případech dochází k deficitu, nebo k přesycení a životně důležitá rovnováha je narušena. Možná proto mají někdy maminky provinilý pocit, že jedno ze svých dětí měly raději. Pohledem přirozeného sycení emocemi a doteky to vlastně ani jinak nejde. Jedno z dětí prostě vždy potřebuje něhy více (nikoliv jedno méně). Otázka pravidel a důslednosti I Co vlastně jsou pravidla, je téma, na kterém se lidé nejspíš nikdy neshodnou. Vycházím-li z principu, že pravidlo je to, co platí pro všechny, vyplývá z toho jednoduchá rovnice – nejdůležitější je vychovávat děti vlastním, co nejlepším vzorem. Neboť vzorem jsme jim tak jako tak, tzn. zaznamenáte-li někde problematické chování dítěte, skutečně je to projev toho, jak rodiče dítě „vedou“, a především toho, jak jsou důslední, jak výchova koresponduje s přirozeným potenciálem, temperamentem či talentem dítěte. Permanentní stížnosti dospělých na děti však ukazují, že až tak dobrými vzory nejsme. Pokud se nám nelíbí, jak se dnešní mládež chová, je třeba podrobit rozboru naše vlivy na ni – nikoliv konstatovat, že je nějaká…
Působení rodičů má specifickou dynamiku. Je nepochybné, že bezvýhradný přímý vliv na vývoj dítěte má matka. Nepřímý vliv (formou vztahu s matkou, sociálního a materiálního zázemí apod.) má dlouhou dobu otec. Vzhledem k tomu, že to byla matka, která „nosila dítě pod srdcem“ a komunikovala s ním dlouho předtím, než se narodilo, je její role nejen milovat a pečovat o miminko, ale také učit otce milovat a pečovat o miminko. Je přirozené, že tento fenomén vymyslela sama příroda – v období, kdy žena otěhotní, se mění činnost některých funkčních systémů mozku. Mozek směruje rozhodovací dynamiku od romantického a mileneckého ženského modelu k modelu mateřskému a pragmatickému. Mimo jiné je toto patrně důvod, proč existuje rčení, že maminka má vždycky pravdu. A zde se ukazuje jako nejfunkčnější, ale také nejrizikovější, jaký vzor měla ve své matce nastávající maminka. Klíčové je vést děti I k samostatnosti Co je z hlediska efektivního fungování podstatné, najdeme vždy v pozorování důsledků. Mám na mysli fakt, že důsledky výchovy se projevují v našich hodnotách a v tom, jak následně vychováváme děti my. A zde je třeba si uvědomit, že nelze výchovnou odpovědnost přehazovat na školu. Škola je rozvíjející sociální prostředí, může i leccos korigovat, ale do školy i ze školy chodí děti, které jsou „něčí“. Paní učitelka je i matkou svých vlastních dětí, nestává se však náhradní matkou dětí cizích. V tomto smyslu je dobré opravit klišé, které se mezi veřejností stále traduje – totiž zda učitel „má mít děti rád“. Má mít rád svoje děti jako každý jiný rodič. Učitel má mít rád práci s dětmi, o lásku k nim jako individualitám ať se postarají jejich rodiče! To, jak je silný rodičovský vliv, se lze dočíst v odborné literatuře. Vyberu tedy dva příklady, na nichž se pokusím demonstrovat, jak významné a důležité jsou pro život. Začněme mateřským vlivem. Dominantním vlivem matky je laskavým způsobem vést děti k samostatnosti. Beru matku jako osobu, která své dítě miluje takové, jaké je. To, že to některé matky nedělají, má samozřejmě katastrofický vliv na vývoj osobnosti a mrzačí vše, co se v duši dítěte nalézá…Mrzačit se však dá i dobrými úmysly. Spousta učitelek v mateřských školách dnes neumí čelit záležitostem, které se od nich automaticky očekávají – například pokud se dítě neumí ve školce samo obsloužit, obslouží je. Nevím, jak přesvědčit veřejnost o tom, že jedním z hlavních prvků zralosti dítěte pro nástup do mateřské školy (a je dramaticky třeba, abychom se tímto statutem zralosti co nejdříve zabývali) je schopnost maximálně se o sebe postarat: obléci se, najíst se, obsloužit se na toaletě atd. Aktivace volního úsilí dítěte I Katastrofický stav dnešní výchovy odráží mimo jiné fakt, že matky svým dětem slouží, či spíše posluhují. Hlavní mateřská role z pohledu úspěšného působení v životě dítěte spočívá především v tom, že přes libé vzájemné prožitky aktivuje volní úsilí dítěte. V době, kdy děti vše berou jako hru a zábavu, je zapotřebí zapojovat je do veškerého domácího dění – do úklidu, do vaření, do společných činností… Přes motivační a satisfakční mechanismy se tím aktivuje proces, který dítěti v životě umožní pouštět se do vztahů a činností motivovaně. Dovolí mu vyrovnávat se s neúspěchy a prožívat radost z aktivity jako takové. Jenže maminky dnes nejsou podrobeny takovému tlaku jako v nedávné historii. Současné neutuchající debaty o výchově jsou totiž logické. Dříve bylo v rodinách dětí podstatně více a maminky nevěděly, kam dřív skočit. Proto vlastně děti vychovávaly především starší děti (příbuzné i nepříbuzné) a širší rodina. A podstatné je i to, že je vychovávaly povinnosti, které každý kdysi měl. Výchova dětí dětmi a povinnostmi byla sice náročná (a jako jeden ze čtyř sourozenců vím, že někdy i dost tvrdá), ale zato naprosto spravedlivá. Děti byly brzy samostatné. Vlivy tohoto typu jsou dnes zapomenuty. Nadstandard, který posledních pár desítek let zažíváme, jako by byl vlastně proti našim vlastním přirozeným zájmům. Znám mateřskou školu, kde paní ředitelka učinila těmto službám (či spíše služkám) přítrž. Rozhodla se, že její paní učitelky nebudou za matky sloužit dětem a povedou děti k samostatnosti. Trvalo téměř dva roky, než tomu paní učitelky přivykly. Ale když viděly, jak děti vnímají radost z uvědomované samostatnosti, stala se z toho zcela přirozená filozofie školky. Paní ředitelka však stále není spokojená a podotýká: „První fáze je za námi, teď je ještě třeba o tomtéž přesvědčit maminky…“ Angažovaný otcovský vliv I Jinými slovy je třeba, aby mámy pochopily, že nejdůležitější jev v životě je postarat se sám o sebe. Nečekat, že se o mě někdo postará. A pokud čtete noviny, které stále citují podbízející se politiky s výhodami, jistotami a návody, vyplatí se uvědomit si, že „každá liška chválí svůj ocas“. Starat se máme o ty, kteří to nejvíc potřebují. Zdravé jedince máme láskyplným a důsledným způsobem vychovávat k samostatnosti. Máme je vychovávat k aktivitě a chuti se realizovat. Otázkou ovšem zůstává, jakou chuť k tomu budeme mít, jestliže jsme na tento „servis“ zvyklí. Navíc některé maminky to prostě dětem neumožní, jelikož to udělají lépe. Přitom i o toto se příroda postarala – je přece překrásné období v životě dítěte, kdy říká: „Já sám. Já sama!“ Druhým nejdůležitějším vlivem je vliv otcovský. Otec však hraje ve výchově dětí jinou roli. Jeho sbližování s miminkem je jiné – je podstatně neohrabanější, mnohem déle se učí rozlišovat typ pláče a rád se vyhne řešení katastrof v plínkách. Otcovský vliv je menší, ale o to kvalitnější má být – především v tom, že otec je v životě dítěte (jakkoliv malého či dospělého) tím, kdo hodnotí pokroky, a to nejlépe libým, pozitivním způsobem. Ať si každý sáhne do paměti, která pochvala mu dělá větší radost – téměř vždy je to ta od táty. Je to logické – maminky se celý den plahočí za dětmi a chválí je za krůčky, malinkaté úspěchy. A čeká se na to, „až to ukážeme tatínkovi“. A tatínek se těmto rituálům má také angažovaně věnovat! Kolik je ve škole dětí s povadlou nebo nejistou motivací jen proto, že si tátové nevšímali a nevšímají snahy, pokroků či stesků! A patrně nejdůležitější otcovský vliv představuje role, která dítě učí, že něco nedostane, něco nebude tak, jak chce. Učí se tím postupně něco si odepřít, něco, co moc chce, a naopak – udělat něco, i když se mu do toho příliš nechce. Tato otcovská role bývá v pravém slova smyslu nedbale, či spíše minimálně plněna. Začnu trochu „od lesa“ – málokdo dnes bere vážně fakt, že zrušením povinné vojny se dramaticky změnily některé společenské jevy. Nezastávám se nyní vojny jako kdovíjak milého statusu (sám jsem na vojně dost trpěl). Důležité je spíš frivolní nezabývání se tím, co mělo vojnu nahradit. Vždyť po staletí chodili kluci na vojnu s tím, že tam dospějí: „Počkej na vojně, tam ti ukážou!“ Nyní mám pocit, že totéž se dětem říká, když jdou do školy. Vojna měla totiž jeden skrytý, ale enormně důležitý vliv – kluci tam skutečně něco „museli“. V našich zeměpisných šířkách se hoši příliš nevychovávali, neboť se na vojnu přímo spoléhalo. Tam se chlapci naučili plnit nepříjemné povinnosti, byl to jakýsi „dospělácký rituál“ (dodnes mezi chlapy platí za cenné, že „jsi byl ještě na vojně“), učili se starat o své věci, vstávat brzy, plnit rozkazy atd. Formálně a nekvalitně, ale přece jen se tím učili to, co chlapa dělá chlapem –držet slovo a umět se přemoci. To je dnes pryč. Aniž jsme si toho všimli, je čím dál méně zralých otců. Protože v rukou otců je to, aby se dítě naučilo něco si odepřít, aby přijalo, že něco bude jinak, než si přeje, aby dokázalo zvládnout další konfliktní situace. V očích dětí má být táta tím, kdo si primárně trvá na svém (maminky jsou v tomto ohledu v jiné roli a „nechtějí být za zlé“ – ani nemají, jen nesmějí rozvracet otcův postoj, a proto je tak podstatné se na výchově dětí domlouvat a hovořit o ní). Ale pozor – je nezbytné trvat na svém dominantně, avšak laskavě. Jde o roli, kterou bychom mohli nazvat rolí „laskavého despoty“. Hrubost, vulgarita a násilí do výchovy nejen nepatří, ale v absolutní většině případů ani nejsou třeba. Pokud si tátové laskavě a trpělivě trvají na svém („i kdyby ses na hlavu postavil, tak to nedostaneš“, jinými slovy – „miluji tě, a proto ti to nekoupím“), děti přirozeně překonají odpor a vztek. A právě tyto situace jim otevřou v životě cestu něco si odepřít, něco neudělat, neříci, nekoupit atd. Dramatická zadluženost českých domácností ukazuje, že to opravdu neumíme. Jenže nejednotnost rodičů, sliby, které neplní, a pravidla, jimiž se neřídí, jsou důvodem, proč na děti stále žehráme a snažíme se přenášet odpovědnost na někoho jiného anebo nesmyslně doufat, „že to přejde“. Úroveň kvality komunikačních I dovedností Domnívám se, že rodiče také často nechápou, že se příliš zabývají minulostí. Jejich děti však zajímá, co je a co bude. Mám na mysli role rodičů jako vztahového vzoru. Řešení intimních procesů (jak se kdo měl, co zažil, co ho těší, nebo co ho naopak netěší, jaké stesky má…) dětem dovoluje pozorovat kompetence, jež potom mohou napodobovat. A také to dělají – tento stav je tedy opět stavem napodobování něčeho okoukaného. Děti a jejich stále horší slovní zásoba i úroveň artikulace přímo poukazují na to, že spolu doma nemluví, nestolují, neřeší různé situace a že rodiče nepovažují děti za partnery do komunikace, kterých se to přímo týká. Děti lze zasvětit téměř do všeho – jen je třeba volit adekvátní slovní zásobu a klima komunikace. Jak je vůbec možné, že rodiče neinformují své děti o tom, co s nimi bude, když se například rozvádějí? Proč se přou o něco, co dětem nevysvětlí (třebaže jsou to často banality, přes které se nedokážou přenést)? Úroveň kvality komunikačních dovedností u dětí (pohledem obsahu – slovní zásoby i formy – artikulace) je tak slabá zpravidla proto, že rodiče nefungují jako vztahové vzory. Neumějí hovořit o svých potřebách, citech, nekomunikují o rodině jako o základní životní sociální jednotce, nedokážou řešit konflikty ve prospěch kompromisu či konsenzu atd. Stále si něco přejí a nechápou, že ten druhý takový není. Ať se to týká dětí, nebo partnera. V partnerství totiž platí totéž – mít toho druhého rád navzdory tomu, že je jiný, než je moje představa, je důvodem, proč se ani nesnažíme být lepší. Nesnažíme se měnit ve prospěch vztahů, abychom se pak těšili domů a aby se i naše děti těšily domů. Co s tím? Popravdě nevím. Ale jedno vím jistě – pokud škole nevrátíme roli odborně vzdělaného partnera, bude to jen horší. Je třeba podporovat učitele a obecně školní zaměstnance (nezanedbatelný vliv mají samozřejmě i školníci, uklízečky, kuchařky…) v tom, aby se snažili o zpětnou vazbu, aby citlivě usilovali o to, nastavit rodičům zrcadlo, a aby je provázeli uvědoměním si důsledků. Mějme zároveň postupné povědomí o tom, že žádný člověk není nekvalitní kvůli místu, kde se narodil, ani barvě kůže, kterou má, ale že se jeho kvalita měří tím, jaký má přínos, zda je tolerantní, umí formulovat záměr a pracovat s důsledky svých rozhodnutí. Každý jsme jiný – a já jsem optimista a doufám, že to je smysluplná cesta. Douška na závěr – na setkáních s rodiči vždy používám větu, kterou i nyní zakončím svůj příspěvek: „Milí rodiče, vychovávejte své děti ve vlastním zájmu co nejlépe, ve stáří se k vám budou chovat stejně jako vy teď k nim. Jen si tu nelibou, sloužící či jinak deformovanou výchovu dnes nepřipouštíte, protože máte dost sil. Ať se o vás jednou postarají rádi…“
Autor působí jako speciální pedagog, lektor a personální poradce